Náš týdenní pobyt v Ilungu jsme strávily tři – já, Adéla a Deborah. Snažily jsme se naši pozornost rozdělit mezi všechny třídy, aby si každý žák mohl odnést aspoň malý „záchvěv jinakosti“ v podobě aktivit, které jsme přivezly.

Adéla, studentka Ostravské univerzity a budoucí učitelka tělocviku, se vrhla na sport. Jak vypadá tělocvik v Tanzanii, to vydá na samostatnou kapitolu. Rozhodně si ji zaslouží, těšte se! 😄).

Já s Deborah jsme se ponořily do zavádění nového projektu do praxe – Changemakers clubs, tedy školních klubů Tvůrců změny. Jde o program, ve kterém se děti učí vnímat problémy kolem sebe, hledat řešení a hlavně – nebát se udělat první krok. Protože změna nezačíná u velkých projektů, ale u malých odvážných rozhodnutí.

Dělat věci jinak (a trochu si tím zamotat hlavu)

Začít dělat věci jinak jen tak z ničeho nic? To chce kuráž.
A tu si člověk musí nejdřív trochu natrénovat.

Rozhodly jsme se proto trénovat myšlení dětí skrze aktivity, které ještě nikdy nezažily. Nebo skrze obyčejné věci – jen trochu jinak.

Třeba kreslení. Rozdaly jsme černý papír a bílou tužku. Najednou to nebylo „jen kreslení“.  

Takové malé vychýlení z normálu postupně povoluje tu vnitřní záklopku, která říká: „Hlavně nevyčnívej. Splyň s davem. Neříkej svůj názor.“
— Nemáte pocit, že tohle by se hodilo trénovat nejen v Africe, ale i u nás? 😄

My se tu ale ladíme hlavně na dětskou duši – na myšlení, vztahy a kreativitu.
Právě tyhle věci se totiž můžou stát motorem změny. Protože děti ten potenciál opravdu mají.

Čtvrťáci dychtící po vyprávění pohádek

Tanzanské děti mají trochu jinou startovní čáru než ty naše. Zatímco u nás se čtyřleté děti někdy nudí u samolepek, tady by za ně i starší děti daly skoro cokoliv.

Mnohé malé děti neumí chytit balón. Neznají puzzle, lego ani jiné aktivity rozvíjející jemnou motoriku a prostorové vnímání. Barvy a tvary? To se teprve učí ve druhé třídě.

Až ve třetí třídě se děti často naučí pořádně psát a číst.
Nikdo jim doma nevypráví pohádky – a tak ani ony neumí tvořit vlastní příběhy. Pamatuju si moment, kdy Deborah listovala obrázkovou knihou před čtvrťáky. Ticho. Naprosté soustředění. Oči přilepené na stránkách. Původně jsme chtěly, aby děti vyprávěly příběh podle obrázků ony nám. Ale rychle nám došlo, že vyprávění příběhů musí nejdřív zažít až potom ho budou schopny dělat.

Malí hybatelé velkých (a někdy dost citlivých) změn

Šesťáci byli vedením školy vybráni jako první skupina pro dlouhodobý program Changemakers club. Právě s nimi jsme chtěly vyzkoušet i první mikro projekt – tedy malou, konkrétní změnu, kterou si sami navrhnou a uskuteční.

1. fáze: Všímej si, co tě štve
Děti pojmenovaly problémy, které vidí kolem sebe:

• odpadky ve vesnici i ve škole
• chybějící lavičky u hřiště
• nedostatek učitelů angličtiny
• znečišťování vody
• izolace mezi dětmi (šikana, rozdělování na „chytré“ a „pomalé“)
• ničení stromů ve školním areálu

 
Děti přemýšlejí v malých skupinách o tom, co je trápí ve škole, doma nebo ve vesnici. 

2. fáze: Tak co s tím?
Nejvíc hlasů dostala izolace mezi dětmi. A tady přišel zajímavý moment. Nabídly jsme jim:

„Chcete pracovat všichni na jednom tématu, nebo si vyberete i druhé?“

Jejich jasné NE spolupráci nám napovědělo hodně.
Ten problém izolace nebyl „někde venku“, byl přímo v této třídě. Třída byla rozdělena na dvě skupiny. Ukázalo se, že konflikt se točí hlavně kolem dvou „alfa“ dívek. Upřímně – nečekala jsem, že něco jako z amerického teenagerského filmu potkáme i v zapadlé vesnické škole v Tanzanii. Mezitím, co jedna dívka formovala skupinu "utlačovatelů", druhá skupinu utlačovaných a jejich "ochránců".

Děti zabývající se problémem izolace navrhly konkrétní kroky řešení problému:

• otevřeně říct ostatním, že jim izolování vadí
• přizvat k tomu učitele (a nás)
• vytvořit „hlídku“, která bude situaci sledovat a šířit prevenci
• požádat učitele, aby téma otevřeli i před celou školou

3. fáze: A teď akce
Skupina řešící problém izolace měla odvahu.

Nečekali.

Šli rovnou do konfrontace.

Na začátku byli plní energie…
a pak přišla tréma.

Hlas se třásl. Slova hledala cestu ven.

Ale šli do toho.

Jedna z dívek, Adeline, to pojmenovala přesně:

„Ubaguzi – izolování těch, kteří mají nějakou nevýhodu, není správné. Všichni se chceme učit. Škola není jen pro chytré a extra nadané.“

Usmiřování nepřišlo hned. Chvíli ty dvě skupiny proti sobě mlčky stály....

Nakonec to ticho prolomil chlapec Alfi, který vystřelil ze své skupiny "utlačovatelů", aby objal kamaráda z té druhé. A strhl tím lavinu. Ostatní děti z obou „táborů“ si začaly padat do náruče, jako by jim spadl kámen ze srdce.

Je jasné, že takový problém se nevyřeší za jedno odpoledne, obzvláště ne mezi dvěma alfa dívkami. O to víc jsme rády, že Deborah v práci s klubem Changemakerů pokračuje dál, i po skončení letošní dobrovolnické mise.

Další kroky Tvůrce změny (Changemakery) teprve čekají:

4. fáze: Poučit se z provedené akce
5. fáze: Oslavit, že jsme do dotáhli k realizaci
6. fáze: Inspirovat ostatní

Co jsme si myslely my (a jak jsme se spletly)

Upřímně?

Čekala jsem, že první microprojekt bude něco „bezpečného“ a jednoduchého. Třeba sběr odpadků nebo sázení stromků. :-D 

A místo toho? Hned takové sousto.

Ale všechny jsme neskutečně hrdé, na to, jak se toho děti chopily.

Jak jsme se rozloučili

Na závěr jsme zvolily dvě aktivity.

1. Pád důvěry – kdy jeden padá zády do náruče druhého.
2. A pak společné malování velkého srdce s nápisem: Spolupráce 6. třídy

Obě aktivity vlastně říkaly to samé: Už nechceme bojovat. Chceme spolupracovat.
A bylo vidět, jak jsou na to hrdí. Nejkrásnější plakát v jejich třídě je teď jejich společné umělecké dílo.

Proč to celé dává smysl

Možná to vypadá jako malá věc. Jedna třída, jeden konflikt. Ale právě tady začíná změna.

Ne ve velkých plánech, ale ve chvíli, kdy se dítě postaví před ostatní a řekne, že něco není v pořádku. A pak udělá první krok, aby to bylo jinak.