Společne s vychovatelem Josephem jsem navštívila Musu, který už druhým rokem studuje na střední katolické škole tady v Tanzánii. Musa pochází ze sirotčince v Mahangu a má poměrně jasnou představu o své budoucnosti – chtěl by se stát lékařem. Dokonce ví, že by se rád specializoval na oční lékařství. Je to sen, který není jednoduchý ani v našich podmínkách. V Tanzánii je ale cesta k jeho naplnění ještě složitější. Studenti se tu potýkají s výrazným nedostatkem učebnic, vybavení i učitelů, kteří by se mohli jednotlivým předmětům věnovat do hloubky.

Fyzika, která chybí

Když jsem si s Musou povídala, působil na mě trochu zklamaně. Když jsem se ho zeptala proč, odpověděl mi velmi otevřeně: fyzika ho baví, ale ve škole na ni nemají dostatek učebnic ani učitelů, kteří by ji dokázali kvalitně vyučovat. Když tento důvod pro případnou změnu školy porovnám s tím, proč u nás někteří studenti během středoškolského studia vystřídají i několik škol, přijde mi Musův argument velmi pochopitelný. A o to silnější je, že přichází od patnáctiletého kluka, který ví, že vzdělání je jeho hlavní šancí do budoucna.

Jak škola funguje v praxi

Koncept této školy je v mnohém odlišný od toho, na který jsme zvyklí z domova. Žáci zde sedí odděleně, každý sám ve své lavici. Testy nepíšou každý den z jiného předmětu, ale většinou až na konci týdne – ze souboru předmětů, které si učitelé sami vybírají. Výuka probíhá převážně v angličtině a učebnice jsou také pouze v anglickém jazyce. To je náročné zejména proto, že přibližně polovina žáků odborným textům úplně nerozumí.

Uniformy, režim a návštěvy rodin

Součástí školního života jsou i uniformy, které si žáci sami perou. Své rodiny mohou navštěvovat zhruba jednou za tři měsíce, obvykle podle svátků. Rodiče zase přicházejí do školy pouze během dnů otevřených dveří. V některých ohledech ale škola připomíná naši představu internátu. Studenti bydlí na pokojích po dvou, což je na tanzanské poměry velmi nezvyklé. Výuka začíná mezi 7:30 a 8:00 a následuje klasická struktura vyučovací hodiny, převážně frontálního typu. Předměty jsou až na pár výjimek podobné těm našim – rodný jazyk, matematika, biologie, fyzika.

Co mě zaujalo a překvapilo

Zaujala mě i některá specifika místního vzdělávání. Žáci se například neučí hudební výchovu – zpívají pouze v kostele. Dějepis mají rozdělený na tanzánskou a světovou historii. Tělesnou výchovu mají chlapci a dívky odděleně, stejně jako ubytování – dívky mají svou budovu a chlapci svou. Po vyučování se studenti věnují přiděleným aktivitám nebo vlastním činnostem. Celkově na mě škola působila disciplinovaně a profesionálně, ale zároveň trochu uzavřeně – jak z hlediska možností studia, tak i v přístupu k samotným žákům.

Moje první tanzanská lekce stolování a zážitky během cesty.

Jen samotný dojezd místní dopravou je zážitek sám o sobě. Jezdí zde různé typy autobusů – od malých dodávek až po velké cestovní autobusy. My s Josephem jsme nastoupili do jednoho z těch menších (dodávka s okny a sedadly) a vyrazili.

Ačkoliv byla cesta dlouhá, vůbec mi to nepřišlo, protože jsem si ji velmi užívala. Pro ostatní cestující jsem byla něco jako Lady Gaga obědvající v McDonaldu. Všichni mě sledovali s neskrývaným zájmem, zvlášť jedna malá holčička, které se ostatní místní cestující smáli. Když se osmělili a ujistili se, že nemám špatné záměry, posadili mi holčičku na klín a pobaveně sledovali „mzungu“ držící batole. 

Po chvíli šeptání se jeden z místních odhodlal a zeptal se mě, kolik mi je let. S úsměvem jsem odpověděla, že 25, a v tu chvíli jsem na ostatních viděla velký údiv. Nedokázala jsem si ho vysvětlit a myslela jsem si, že mi tipovali víc. Teprve když jsme dojeli na zastávku, zeptala jsem se Josepha, jestli vypadám tak staře, že se všichni tolik divili. Se smíchem mi vysvětlil, že je to přesně naopak – místní si mysleli, že jsem na takové cestování hrozně mladá, a tipovali mi spíš patnáct let. Nakonec mě to velmi pobavilo.

Než jsme vydali zbytek cesty pěšky (byl to opravdu kousek) koupili jsme s Josephem oběd pro nás a Musu. Už tehdy jsem si říkala “snad nám dají i vidličku”. Nemohla jsem se víc mýlit.

Když jsme došli do školy, zavolali za námi Musu. Byl trochu nervózní, spíš i proto, že mě viděl poprvé. Nicméně jsme se rozhodli dát se do jídla. Tam se mi sen s vidličkami rozplynul a zúžil se na dvě malé párátka. Představa, že jím svou objednávku skládající se z rýže a fazolí párátkem mi připadala velmi nekonečná. Nakonec jsem pochopila, že párátka byla pro dvě jídla patřící Musovi a Josephovi, kteří jedli pečené brambory v omeletě a párátky si jídlo utrhovali a napichovali. Po asi dvouminutovém zírání na rýži zalitou fazolemi se mě Joseph zeptal, proč nejím. Řekla jsem, že bych ráda, ale vůbec netuším jak. Vysvětlil mi, že tady je v pořádku jíst tento typ jídla rukama a že si můžu z rýže dělat malé šišky, aby se rýže nesypala.

Vize, že bych po celém dni navíc z části strávené v hromadné dopravě měla jíst rukama, mi připadala značně riskantní. Zaimprovisovala jsem a obětovala jsem vodu na pití, abychom si mohli všichni umýt ruce. Sice mě to stálo láhev vody, ale byla jsem spokojenější. Zahodila jsem tedy předsudky a dala se do jídla. Chtělo to trochu cviku, ale oběd byl výborný a já objevila další část místní kultury.