Na první pohled si děti hrají normálně.
Na druhý pohled vlastně dost jinak.

Člověk zvenku má v hlavě jasné schéma hry: dětské situační hry, hračky, stavebnice, deskovky, pastelky, „pojď, zahrajeme si“. Jenže tady to schéma nikde nevidí. Ne proto, že by si děti neuměly hrát. Ale proto, že hra tady má úplně jinou podobu a úplně jiný prostor.

Na maminku, na obchod, na domeček … jen chvilku

Situační hry jsou tak milé, ale většinou si na ně hrají jen úplně malé děti, předškoláci nebo první třída. Větší děti už ne.

V pozdějším věku holky skáčou gumu a hrají kamínkovou školku, kluci válí pneumatiku nebo nějaké vozítko – často ze dřeva, drátků, provázků nebo prostě z toho, co se zrovna našlo.

Mnoho z nich si jako „hru“ užívá procházení se po vsi, povídání si, nebo tancování. A není to náhoda – ve svahilštině mají slova hrát si a tancovat stejný výraz: kucheza.
Možná už v tom je schovaná odpověď, proč hra tady není oddělená od života, ale je jeho součástí. HRA = NEPRÁCE = VOLNÝ ČAS

Hračky? Ty jsou vidět jen velmi zřídka.

Venkovské děti ze zemědělských rodin nemají hračky vůbec. Nemají pastelky, omalovánky, papír, knížky. A i kdyby je měly, není obvyklé, že by si s dětmi někdo hrál nebo jim četl. Dětství je tu hodně samostatné a s málem vnější stimulů.

„Chci koupit ségře plyšáka“

„Chci koupit ségře plyšáka,“ prohlásila dobrovolnice Adéla krátce po příjezdu na misi.

A mně v tu chvíli došlo, že jsem tu snad už pošestnácté – a nikdy jsem si nevšimla ničeho, co by se dalo nazvat hračkářství. Ani stánku s hračkami, které už v Evropě nebo Americe nikdo nechce.

Jistě, někde nějaký secondhand existuje. A určitě tu jsou obchody pro vyšší společenskou vrstvu. Ale nejsou na očích. Nejsou součástí běžného světa dětí, se kterými se potkáváme.

Škola, hry a jedno zklamání

Na základních školách mají děti o přestávkách hry většinou povolené. Ale škola od školy se to liší.

Letos koordinátor David ve školách objevil novinku – učebnici s názvem Hry a kreativita.
Srdce mu zaplesalo. Na chvíli to vypadalo, že náš program Changemakers visí ve vzduchu a že jsme se s tanzanskou vládou nějak zázračně potkali na stejné vlně.

Že by se do škol vrátila praxe, kterou si on i učitelé pamatují ze svého dětství? Šití, vyrábění, tvoření a akce? Zapojení vlastní kreativity?

Omyl.

Učebnice je plná sportovních her a popisů jejich pravidel. Jakoby Tanzanie oficiálně uznávala jako hru jedině sport.

Člověk by si pro Tanzanii přál Komenského, o Škole hrou tady státní školy ještě nic neslyšely. Možná jen pár učitelů z mateřských školek.

Když přijedou dobrovolníci

Mnohé máme odpozorováno na dětech z Centra Mahango,  ale ne vše se dá podle nich odhadnout. Klasické hry pochytily právě díky dobrovolníkům. Díky nim mají také mnohem širší představu o tom, co je zábava. Umí si zahrát hry v kruhu, a za ta léta kontaktu s nimi se z nich stali profíci na pexeso.

Baví je člověče nezlob se a učí se nepodvádět. Duble bystří jejich postřeh a tak ho hrají jako turnaj. Pomalu, ale jistě objevují puzzle. Trvalo dlouho vysvětlit, že nejde o to jen vypouklý dílek zasunout do dutého, ale že je třeba hledět na obrázek. Kreslí a malují barvami, kde jinde by k tomu měly příležitost ? Už do her vnáší vlastní fantazii a soutěží ne pro výhru, ale pro radost.

Vždycky se těší na neděli, kdy dobrovolníci do centra přijdou. Je to den, kdy nemusí na pole, nemusí uklízet. Mohou si hrát.

Nám zase tato 15letá praxe ukázala, kam až se děti díky jednoduchým aktivitám mohou posunout.

Bez dobrovolníků by si hrály jinak.
Možná by si nehrály vůbec – jen by si povídaly, procházely se, nebo by někde ve vsi potají koukaly na fotbal nebo přihlouplé turecké telenovely.

A co středoškoláci? Umí si hrát?

Umí. Ale často nesmějí.

Mezi nejvíc omezované patří děti na internátních středních školách. Z našeho pohledu tam nemají dovoleno skoro nic:
– mobil ne
– kytaru ne
– karty, deskovky ne

Pokud něco z toho mají, tak tajně.

Často jim není dovoleno ani tvořit – plést náramky, vyrábět drobnosti. Ani je nosit.
Ve škole smí jen nosit školní uniformu a školní teplákovku. Ve vlastním oblečení nemohou chodit ani o víkendu.

Jako „povolené hry“ se počítá fotbal a netball. A i ty mají svůj přesně vyhrazený čas – sportovní pátek nebo víkend.

Proč do toho jdeme i tak

A právě v takových školách chceme prorazit s naším novým programem Changemakers.

Už chápete proč?
A je vám asi jasné, že to bude setsakramentsky těžké.

🟡 NOVÝ PROJEKT CHANGEMAKERS

Začínáme už v pondělí na střední škole Mlondwe.
Držte nám palce a sledujte naše úsilí na soc.sítích.