„Chceš, aby šel do druhé třídy? Tak ať se přejmenuje.“

Tuto větu jsme slyšeli, když jsme chtěli, aby Edgar mohl začít chodit do školy. Potkali jsme ho v roce 2017 díky místnímu lékaři. Bydlel u strýce, který své děti do školy posílal, ale Edgar zůstával doma – prý kvůli nedostatku peněz na uniformu. Místo školy vařil.

Když přišel do Centra Mahango, bylo mu osm, ale vypadal starší. Neuměl číst ani psát, přesto příbuzní tvrdili, že má za sebou dvě třídy. Chtěli jsme ho poslat aspoň do druhé, jenže tanzanský systém opakování tříd neumožňuje. Jedinou cestou bylo, aby změnil jméno a oficiálně začal znovu – jako někdo, kdo nikdy ve škole nebyl.

 Návštěvní den ve škole Ntonzo. Edgar (třetí zleva) nastoupil v lednu do druháku.

Dnes se mu daří skvěle – studuje na soukromé střední škole a studium ho moc baví. Jeho nejbližší ho sice volají Edgarem, ale  pro všechny své spolužáky, učitele i úřady je už navždy James.

Jak se (ne)učí v Tanzanii

Na první pohled připomíná tanzanský vzdělávací systém ten britský: povinná školní docházka, sedmiletá základní škola, dva stupně středoškolského vzdělání, univerzita. Ale když se ponoříte hlouběji, najdete místa, kde logika skřípe.

Školní systém v Tanzanii vychází z anglosaského modelu, který zde zůstal jako dědictví britské koloniální správy.

Základní škola je sedmiletá a ukončuje se testem PSLE. Neuspěješ? Máš problém – dál můžeš pokračovat jen na soukromé vzdělání, opakovat nemůžeš. Jen pod změněným jménem.

Střední škola je na rozdíl od základní nepovinná, ale pokud jsi základní školu úspěšně dokončil a rodiče tě na střední nepošlou, mají stejně na krku policii.

První stupeň střední školy trvá čtyři roky a podobá se našemu gymnáziu – učí se výhradně v angličtině, bez ohledu na to, jak dobře ji žáci po základní škole ovládají.

Učivo je především teoretické. Od žáků se očekává memorování faktů a definic, místo aby se učili praktické dovednosti nebo samostatné myšlení. Výuka je silně frontální – učitel mluví, děti zapisují. 

Téměř nikdo po základní škole nevolí řemeslo a řemeslné školy na venkově prakticky neexistují – přitom právě toto zaměření by venkov pro rozvoj potřeboval.

Národní srovnávací testy skoro v každé třídě: ve 4. a 7. třídě ZŠ a ve 2., 4. a 6. ročníku středoškolského systému.

Internáty jsou běžnou součástí už od základních škol. Teprve nedávno však vláda zakázala internáty pro děti mladší než 4. třída. Na internát musí každý přijít s vlastní matrací a železným kufrem, který slouží místo skříně. Dále s kbelíkem, motykou, mačetou a potravinami na přípravu obědů.

Školy jsou často přeplněné - průměrný počet žáků na jednu třídu je 60–100.

Státní školy vs. soukromé

Stigma soukromých škol, které bohužel ještě mnohdy přežívá u nás – že na ně chodí ti, kteří nemají dostatek talentu na to, aby zvládli prestižní státní školy – v Tanzanii neplatí. A právem. Soukromé školy jsou právě ty prestižní. Každý touží na ně chodit, a i chudí, uvědomělí rodiče škudlí šilink k šilinku, aby tam mohli dítě poslat.

Ovšem levná záležitost to není. Jen samotné školné vychází na cca 25 000 Kč ročně, a k tomu je třeba připočítat další náklady – stravu, pojištění, poplatky za testy, počáteční výbavu na internát, pomůcky, uniformy, boty, kapesné. .

Taxikář nebo učitel? Pěstitel kešu.

Jednou jsme nakupovali pro několik dětí: batohy, boty, matrace… S velkým nákladem jsme stáli na kraji tržnice, když na nás zatroubilo bajaji (tuk tuk). Za volantem seděl Paul. Pomohl nám naložit věci, přitom stále konverzoval, a já se divila, jak krásně mluví anglicky. „Kde ses ji tak dobře naučil?“ ptám se.
„Na univerzitě,“ odpověděl Paul. „Studoval jsem učitelství.“
„A proč tedy neučíš?“
„Vláda mě nikam neposlala. Čekám už čtyři roky.“

Ano – i takhle to v Tanzanii funguje. Učitele nemůže zaměstnat sama škola. Učitele přiděluje do škol stát. A ten často nefunguje. Výsledkem je paradox: máme tisíce vystudovaných učitelů bez práce a stovky škol bez učitelů.

Když jsem Paula potkala znovu letos, už neřídil tuk tuk. Ale bohužel ani neučil ve škole. Tentokrát pěstuje a prodává kešu oříšky.

Jak jsou školy financovány

Státní školy v Tanzanii financuje vláda – alespoň částečně. Posílá učitele a peníze na jejich platy, poskytuje příspěvek na základní provoz: učebnice nebo kancelářské potřeby. Ale to je zpravidla vše. Na stravování, výstavbu nových tříd, opravy budov nebo toalet peníze většinou nejsou.

Existuje sice oficiální systém, podle kterého stát dofinancuje stavbu učebny, pokud ji vesnice postaví „do hrubé stavby“. V praxi to ale funguje jen někde. Mnoho škol čeká na dokončení hrubých staveb už léta.

A právě v takových situacích začíná hrát roli někdo jiný...

Společná zodpovědnost

V Tanzanii je školství věcí celé komunity. Když stát selhává, musejí si lidé pomoci sami. Tam, kde rodiče a učitelé táhnou za jeden provaz, vzniká prostor pro změnu.

Když přicházíme my z Bez mámy s tím, že chceme školu podpořit, nejde o to jen „dát dotaci“. Jde o společné plánování se školou a vesnicí: co bude pro děti skutečně užitečné? Jak se na tom mohou podílet místní lidé? A jak k tomu můžeme přispět zvenčí tak, aby pomoc byla motivací?

To je princip, na kterém stojí náš projekt Pomoc školám. Dar z Česka je motorem. Ale volant drží komunita. Právě proto mají naše zásahy smysl – podporujeme školu tam, kde už se o něco snaží. Naši pomoc pak místní často vnímají jako impuls, aby šli dál, přispěli víc, zapojili více rodičů.

Pomáhej školám růst

Chceš pomoci konkrétní škole na tanzanském venkově, která to se vzděláváním dětí myslí vážně?
Staň se jejím pravidelným podporovatelem – třeba jen 100 Kč měsíčně má dopad. Přispěj na rozvoj tanzanských venkovských škol nebo se staň parťákem konkrétní škole.

Nejde o výši daru. Jde o partnerství.