Dřív než se začtete, pozorně si prohlédněte úvodní obrázek. Je na něm “ungo”. Tak schválně: K čemu slouží?
a) k přebírání potravin
b) k přikrytí hlavy
c) k cestování
Vybrali jste? Můžeme pokračovat.
By the way
Když jsme projížděli autem na trase Dar es Salaam – Mbeya, na jednom místě David ukázal na strom velmi blízko u silnice. Prý odolal výstavbě. Všechny ostatní stromy padly, na tomto si zlámali sekery a s nepořízenou mu museli ustoupit. Aby ne! Strom, u kterého se všichni mnohá desetiletí shromažďovali, komunikovali s ním jako s přítelem nebo rádcem, přinášeli mu své duše a archetypální modlitby, se nezalekne nějakých novot! Zkrátka je začarovaný. Takový normální africký příběh.
Vždyť ve městě Iringa vděčí za mnohé stromům, ale hlavně obřím valounům na pohoří po obvodu města. Kmen Hehe, který je zde původní, si je zcela jistý, že za druhé světové války kameny dokázaly přesně poradit, kde se zrovna ukrývá německý nepřítel. A tehdejší náčelník kmene měl s kameny společnou řeč. “Jdi mu něco říct!”, říká mi zde náš nový známý a kývne hlavou v velkému kusu skály, který ční přímo uprostřed vyhlídky s hospodou. Kamenštinu ještě neumím, radši balvanu tančím. Dalšímu, který je po cestě z baru ven, něco špitnu. Mimochodem, Iringa je krásné město. Že by to bylo tím?

Vzpomeňte si na Rebeku
To se stromy a kameny však zdaleka není jediná konfrontace s kouzly. Při elektrifikaci prý někde nakonec museli vyhnout elektrický proud hřbitovu, protože v drátech, vedených nad ním, odmítal procházet. Nemělo smysl vzdorovat.
O nadpřirozené moci se už koneckonců spekulovalo také v příběhu, který jste na blogu Bez mámy mohli číst loni. Malá Rebeka měla ošklivou ránu na noze a bylo těžké dosáhnout toho, aby se léčila, přestože se na její léčbu shromáždily peníze. Jako možný motiv se objevila i v Tanzanii rozšířená důvěra v to, že neštěstí bude vyváženo velkým štěstím. Ve zkratce: Nechme dceři klidně uhnít nohu, určitě na nás za to něco skvělého čeká! Třeba poklad? Co, to už se naštěstí nedozvíme, protože Rebeka spokojeně běhá a na obou svých dolních končetinách chodí zase do školy.
“Dindi” a “djidji”!
Snad jste to, propánajána, nečetli nahlas! Jejda! Jejda, jejda! Radši se koukněte, jestli vám nenarostl chobot, nebo se nevylíhla vajíčka v lednici! Než u nás pohádkové čarodějnice řeknou “čáry máry fuk”,mají ty africké s formulkou “dindi” nebo “djidji” hotovo třikrát, jaképak s tím štráchy.
Odpověď na kvízovou otázku
A nyní už se dostáváme k rozuzlení z úvodu. Dávejte dobrý pozor, to by se vám mohlo dost hodit, třeba v zácpě na Nuselském mostě nebo při havarijním stavu D1.
To jsme takhle přijížděli do jedné školy. Poslední úsek je prudký padák dolů, několik dní předtím pršelo, z předchozích let je tu zkušenost, že ne vždy se podaří z rozmoklé půdy vyhrabat. Míša navrhuje, abychom došli, nebo naopak nahoru k nám vyšel ředitel školy k jednání pod přístřešek při cestě. David nad tím mávne rukou. Zeptá se dvou mototaxikářů, ti tvrdí, že je to dobré, no, a jedeme. A pak chvíli nedávám pozor a chytnu až dost divnou část hovoru z předních sedadel.
“Já nechci, aby mě lidi viděli nahou!”
“Vždyť budeš mít zavřené oči!”
Cože?
Ptám se: ”Cože, jak nahou?! Proč?!”
A přede mnou se rozvinou netušené možnosti cestování. Možnosti, kterým průměrný Afričan věří. I nadprůměrný. Loise i David vědí, že by to šlo, jen jsme si kouzlo holt nepředplatili u plnohodnotné čarodějky včas. Ale síta na třídění luštěnin a přenášení rajčat na hlavě, ta, která najdete v každé kuchyni, by nás tam jinak s přehledem donesla. Stačí nasednout. A zavřít oči. A svléknout se, no. Napříč společností naleznete lidi, kteří někdy někoho letět viděli. A je úplně jedno, jak se jmenuje bůh, kterého jinak zcela plnohodnotně ctí.

Tak si říkám, proč nám předchozí škola věnovala právě taková síta?
Dodatek: Přinášíme očité svědectví letce na ošatce, pusťte si jej. :-)
https://www.youtube.com/watch?v=Cv_f7nxl7Zs