Habari, tady Marie. V Mahangu jsem potřetí, přijela jsem zas po čtyřech letech. A možná jste si už dříve udělali z mého vyprávění obrázek. Víte, kdo vede sirotčinec, kdo se stará o děti, kolik jich v sirotčinci je, co dělají, čím chtějí být, až budou velcí… A teď vám říkám: Zapomeňte na to. Nebo lépe, vezměte to jako první a druhou sérii, a ve třetí nastoupí noví herci.

Možná jim nikdo neřekne, co bylo v předchozích sériích, možná jsou zkušení a nějak to vycítí. Mnozí z minulých dílů jsou už v jiných angažmá. Teď sirotčinec vedou relativně mladé řádové sestry Helena a Fausta. O tom rozhoduje matka představená. Sestru Epifanii chtěla mít jako ředitelku nově vznikající školy. Matrona není, holky v sirotčinci spočítáte na prstech jedné ruky, stejně tak ubyly Ajubuovi některé části těla… Jestli jsem vás vylekala, tak vězte, že David je stále skvělým nebo ještě lepším místním koordinátorem, a Josefa taky najdete v sousedním domku, a právě před chvílí nám donesl nově stolky do našich pokojíčků, abychom mohli lépe dělat všechny ty úmorné přípravy pro praktické cesty do škol. Tam je totiž záběr Bez mámy nyní intenzivnější.

Ale asi to vezmu víc popořadě, viďte?

Cestou domů

Když odbočíte z hlavní silnice směrem k nám – k Mahangu, v Mswiswi si na rohu stále můžete dát pivo Safari nebo něco sladkého s bublinkami, což je jako odměna po úmorné cestě dost dobrý start. Taky vám naservírují chips mayaji – omeletu s hranolkami, ehm, pokud nepodlehnete evropské netrpělivosti. Staré pořádky trvají.

Ač už je Mswiswi větší obcí, než jsem si pamatovala. Tanzanie připomíná naše devadesátá léta, kdo může, staví si v satelitu. Ale dále už cestou vidíte jen rýžová pole, křoví, domky postaru neohozené, a najednou, najednou auto zatáčí doprava k sirotčinci. A první dítě, které vás vítá, i vezme z vašich rukou batoh a nese ho na zápraží. Na stole stojí v hrncích rýže, hrášek a poklad – kačumbali. V Mahangu nově nemizí všechna rajčata do omáčky, některá jsou s cibulí nakrájena najemno jako salát. Sláva, sláva, sláva!

Ještě tedy ověřit, zda to není pochoutka výsostně servírovaná jenom hostům… Kuchařka Elisa je skromná a šikovná.

Mahango, Mahango, kdo tady přebývá...

Nový je zde plot. Už vám žádný pastevec neprožene stádo přes zahradu, zbloudilé kozy nespasou zahrádku.

Nová je zde malá Blessed nebo oficiálně Grace, která si ale nedělá nic z toho, že vás vidí poprvé. Jste za plotem, jste její. Navíc máte pastelky. Je to neskutečná rychlost, s jakou vás drobná ručka uchopí za paži a plavně sklouzne do vaší dlaně! Nemá zde parťáka ve svém věku, ale když se ze školy vrátí malá Scholastica a přidá se její starší brácha Simon, celkem si spolu vystačí. Oba sourozenci budou i v dospělém věku trochu dětmi, nesou si s sebou dědictví omezené schopnosti chápat.

Pak tu mají sestry v péči ještě čerstvého školáka Dustina, ale ten se drží se staršími. Uprostřed školního roku dost dětí nepotkáme, jsou na internátech svých středních škol. A mnohé holky jsou plnoleté, ale taky často už matky, a opustily Mahango za novou etapou života.

Ve svých domcích, kousek od sirotčince i patrona Josefa, žijí Fadhil a Ayubu. Ayubu doplácí na svou tvrdohlavost a horkou krev, někde ve rvačce nechal oko, na chybějící zub se ani neptám, prý ho i trochu přibouchl k zemi jeden zemědělský stroj. Z divoké srdečnosti mu to ale neubralo, hned mě naučil dost komplikovaný pozdrav, zahrnující několik plesknutí dlaní a zvednuté palce.

Ze starších kluků tu stále, nebo už zase, bydlí Aden, se kterým se krásně povídá, Ima, který se krásně usmívá, a Antony, kterému úsměv smázlo očekávání výsledků zkoušek na konci čtvrťáku, ale věřím, že ne na dlouho.

A pak tu máme dva Samuely, aby se to nepletlo, Petera, Eliaha, Ebeho a Francise, „malé“ Anně se už ztratily dětské tvářičky a pomáhá v kuchyni, Irene je vždycky někde poblíž ní.

Přichází Loise

Mnohé naše děti vyrostly ze sirotčince ven. Směrem do dospělosti. Bez mámy taky vyspělo. Ze sirotčince dál. V záběru se díky šeptandě o organizaci a její dobré pověsti objevilo několik nových škol, které doufají v pomoc. A dostávají ji díky dárcům-partnerům z České republiky.

Letos to tedy znamená dojet už k devatenácti ředitelům a jejich učitelským sborům, navštívit jejich žáky a těšit se na to, že zvládnou realizace společně domluvených úprav a projektů. Tu chybí střecha, tu lavice, jinde zas nějaký jiný standard školy, nařízený vládou.

Co ale chybí téměř všude, je kvalitní systém vody a jejího systematického využití. A tak zveme do příběhu novou postavu. Slečnu Loise. Osvědčila se v programech pro děti ulice v Morogoro, s Davidem jsou přátelé, a kývla na to, že se pustí do edukace na poli hygieny. A už se to hrne. Budou učitelé umět pohlídat provoz čerpadla na vodu? Tedy až to čerpadlo bude instalováno? Budou umět pohlídat tu spoustu malých rukou, které se už už těší na školní oběd, aby se předtím umyly? A kdo se postará, aby bylo k dispozici mýdlo?

S tím najednou těsně přicházejí na řadu i otázky, zda se mají holky ve škole kdyžtak kde převléct, když je vypeče menstruační krvácení, jestli vůbec vědí, co se to s jejich tělem přesně děje, jestli umějí včas říct ne, jestli si své hranice umí obhájit i kluci, jestli znají vlastní hodnotu, pocit zdravého sebevědomí… A už jsme u bolestí dospívání, které jsou vlastní puberťákům světem napříč.

Naštěstí je Loise psycholožka a to se tedy bude dost hodit. Právě teď jí pomáháme chystat workshopy na školách, které by se mohly stát její obživou a zároveň dost možná jediným zdrojem seriózních a otevřených informací pro mnohé školáky. Projekt vrtaných studen na školách, edukace v zacházení s nimi a všechna ta divoká témata puberty, to je naše nové „dítě“.

Držte Loise palce!