Z posledního příběhu o tom, jak dostat Rebeku do nemocnice víte, že jsme nakonec uspěli a Rebeku jsme tam skutečně dostali. Vzpomínáte, kolik to trvalo týdnu a co ji k návštěvě nemocnice donutilo?

Nemůžeš se léčit tam, kde chceš!

Když už zazněl souhlas s odjezdem do nemocnice, chtěli jsme jet do té nejlepší, ale nemohli jsme. Lidé z vesnice se musí léčit nejdříve v okresních nemocnicích, až poté, a pouze pokud je jim doporučeno navštívit specialistu, mohou postoupit do krajských, lépe vybavených, nemocnic. Já bych to přeskákala hned, ale „policejní složka“ (viz minulý příběh), trvala na oficiálním postupu.

Tradice versus zdravý rozum

V okresní nemocnici zjistili, že odhalená holenní kost Rebeky má praskliny. Rebeka doma tvrdila, že ji nic nebolí, ale sotva se jí doktor dotknul, začaly se jí řinout slzy z očí. Tento jednodenní výlet do nemocnice, doprava, vyšetření, RTG stály přes 4 000 Kč!!! Začalo být jasné, že moje odhady nákladů na celkovou léčbu, jsou příliš nízké. Zdravotnictví v Tanzanii je drahé!!! Pro srovnání kuchařka v Centru pro sirotky Mahango si vydělá za měsíc 1000 Kč. Ale ukázalo se, že problém tkví jinde než v penězích.

Byla naplánovaná operace (již v krajské nemocnici). Sedm doktorů se mělo na ní podílet, aby hloubkově vyčistili ránu a posoudili, jestli bude nutná amputace. A v tomto momentě se rodina Rebeky vzepřela a při zmínce o operaci zavládlo rezolutní „NE!“.  Nepomohlo domlouvání doktorů, otec Rebeky a její babička zviklali rozhodnutí matky o léčbě slovy, že tohle není případ pro operaci, ale pro tradiční „medicínu“. ….Tu tradiční medicínu, kterou aplikují v podobě zelené břečky již týdny, ale nikam to nevede.

David je přesvědčen, že tu jde o magii, která rodině velí zachovat statut quo, aby se jim náhodou nestalo ještě něco horšího než to, že jejich dcera trpí. Představa, že se hazarduje se zdravím dítěte, kvůli iracionálnímu strachu mi nahání „racionální hrůzu“ a vztek: Rebečin zdravotní stav je rodinou chápan spíš jako požehnání, než jako prokletí?!

Divné věty a co dál?

Padají divné věty typu: „Když nás násilím přinutíte k léčbě, vzdáme se Rebeky a ona bude vaší zodpovědností“. Ukazuje se, že tím není myšleno, že se budeme muset o Rebeku starat (což by jaksi nevadilo, kdyby přibylo navíc jedno dítě k těm 60 dětem, kterým nyní pomáháme). Je to spíš myšleno jako kletba. Něco ve smyslu: „Vy si zahráváte s osudem a my s tím nic nechceme mít, kletba, ať padne na vás“.

Přes toto konečné a nepochopitelné NE, nelze NYNÍ nic udělat.

Budeme bojovat dál za větší vzdělávání dětí jejich posíláním do školy. Posilovat důvěru v medicínu a šířit osvětu ohledně negativ witchcraftu (magie). Nějaká osvěta sice už probíhá, ale jde spíš o odsuzování těch, kdo magii praktikují, nikdo se zatím neodváží vyvracet mýty samotné.  Ty ve společnosti přežívají, a i ti nejinteligentnější a vysoce postavení lidé v ně věří, přestože je rezolutně odmítají praktikovat (praktikuje je skutečně jen zlomek obyvatel, ale my jsme zrovna narazili na ně).

Dá se na tom všem vidět něco pozitivního?

Je to až mrazivé, ale i na tomto smutném případu, nad kterým nám rozum zůstává stát, můžeme najít jednu pozitivní věc.

Kdybychom nezačali usilovat o vyléčení Rebeky, kdybychom nevkročili s plnou parou do toho maratonu přesvědčování a tlaku na místní úředníky i na rodinu samotnou, nikdy bychom se nedověděli o chlapečkovi jménem Clever.

Clever je asi roční chlapeček, který trpěl bolestí z pokroucené, zakrněné a oteklé nožičky. Jeho matka i lidé z vesnice se mu usilovně snažili pomoc, ale nestačilo to.  Až opakované odmítaní rodiny Rebeky motivovalo místní úředníky předložit nám případ nemocného Clevera – chtěli, aby „Bez mámy“ pomohla tam, kde je o to zájem, a přitom to přinese úplně stejné dobro.

Smutný příběh Rebeky nepřímo vedl k šťastnému příběhu Clevera.

Část peněz, které jsme získali na pomoc Rebece, jsme použili na pomoc Cleverovi. Přestože Clever skončil s amputovanou nožičkou, je nyní šťastné dítě. Už ho nesužuje bolest, hraje si spokojeně s ostatními dětmi. Vděčnost jeho maminky i sousedů z vesnice nelze ani vypovědět. Celkem 14 000 Kč na vyšetření, operaci, pobyt v nemocnici atd. by bylo absolutně nad jejich síly.

NEVZDÁVÁME SE! PŘÍPAD REBEKA POKRAČUJE…

Další prostředky, cca 16 000 Kč stále schováváme pro Rebeku, protože se nevzdáváme!

Momentálně pracujeme na svolání celého rodinného klanu Rebeky. Rodina v Tanzanii to není jen máma, táta a děti. To jsou také rodiče rodičů a také „malé mámy“ (nejstarší matčina sestra) a „malí tátové“ (nejstarší otcův bratr), také nejstarší sourozenci a tak dál. Ti všichni jsou základní jednotkou fungování rodiny v Tanzanii a mají velká rozhodovací práva o budoucnosti rodiny i jednotlivých členů.

Naší nadějí je, že širší rodina se může podívat na případ novou optikou a zvrátit původní rozhodnutí otce. 

Držte palce, modlete se, buďte v duchu s námi!