Myslela jsem si, že o cestě vlakem v Tanzanii už nikdy nic nenapíšu, protože to, co jsem napsala loni se mi zdálo dostačující, avšak po prvních šesti hodinách čekání na letošní spoj, jsem změnila názor.

 Že pojedu vlakem z Mbeya do Dar es Salaam jsem byla rozhodnuta od počátku. Mělo to sice několik zvratů jejichž výsledkem bylo to, že už nebylo místo v první třídě spacího kupé, nicméně jinou variantu jsem neviděla. Mé batohy byly natolik těžké, že bych za letenku nechala majlant a představa, že jedu 14 hodin v autobuse s hektickými přestávkami na záchod, se mi příčila. Takže je rozhodnuto tedy 2.třída – to je také spací kupé, s tím rozdílem, že se na 5m2 musím směstnat s 5 Afričankami (místo se třemi). Jelikož den odjezdu připadal na 8.3. (mezinárodní den žen), tak jsem si říkala, že koupím holkám sušenky a udělám si na 22hodinovou cestu z holek kámošky.

Koordinátor David mě dovezl na nádraží, dle doporučení dráhy, už o dvě hodiny dřív před odjezdem. Když se na to dívám zpětně, tak tato doporučení vskutku nechápu.

Čas pomalu plynul, v čekárně přibývali lidé. To, jak si řadili do fronty svá zavazadla, působilo velmi slibně, jako by tu vlak měl být, co by dup.

Obsluha veze na záchod dva sudy s vodou na splachování, jak čas ukázal, nestačilo to.

Vlak měl dojíždět v 14:15, ale dost mě mátlo, když mi na jízdenkové přepážce neustále opakovali, ať se přijdu zeptat na dostupnost 1. třídy v 16:00 (čili 2 hodiny po oficiálním odjezdu). O místo v první třídě jsem měla zájem, a skutečně občas se stává, že se uvolní.

Došlo mi, že máme zpoždění.  A vlastně jsem s tím v duchu počítala, přestože při loňské cestě jsme vyjeli z Dar es Salaamu naprosto přesně.

Čekat přišli i další běloši.  Ti byli narozdíl ode mě úplně bez rezervace a domluvili jsme se, že se pokusíme společně koupit celé kupé, ať už první nebo druhé třídy. Budeme sice cestovat lehce dráž (i tak jen v hodnotě 1/5 letenky), ale pohodlně ve třech. Na dostupnost volného kupé se prý máme přijít zeptat v 17:00. Ano, správně ještě o další hodinu později.

17:00 -  klaplo to, získali jsme kupé jen pro sebe. Vlak už musí přijet každou chvíli.

18:00 – přijel vlak! Ale z opačného směru z Dar es Salemu do Zambie

19:00 – Vlak, který přijel, ještě stále neodjel. Ale zatím nebylo jasné, jestli probíhá servis vlaku a úklid nebo jestli tento vlak čeká na náš vlak – na křížení. To už, ale na oznamovací tabuli přibylo křídou napsáno Příjezd vlaku směr Dar es Salaam ve 20:00, odjezd 21:00. Fajn tak to ten vlak čeká, a náš vlak už tu bude co by dup.

20:00 - náš vlak nikde. Obsluha stanice odemkla železnou skříň s televizí. Hm, to nebude jen tak. Nedočkavé bělošky jedoucí do Zambie se chtěly dovědět víc o tom proč jejich vlak nejede, když už dvě hodiny stojí ve stanici a když je už obsluha nechala seřadit do fronty. Začaly se vtipným způsobem dobývat do zamčené přepážky. Vrátily se s tím, že moc nerozuměly, ale slyšely spoustu krát slovo shida a matatizo, což neznačí nic dobrého. Protože to jsou akorát dva různé výrazy pro slovo problém. Do této chvíle se žádné oficiální oznamy nekonaly. Jedině se měnily časy psané křídou na tabuli. V televizi se rozezněl fotbalový zápas. Sešli se budoucí pasažéři a zaměstnanci a fandili žlutému týmu. Navzdory velkému zpoždění všichni vypadali dost vyrovnaně a v aule byla skvělá nálada.

21:00 přišly konečně první oznamy, jejichž existence ovšem nevěstila žádné pozitivní zprávy. Lokomotiva vlaku do Daru má problémy. Musí se to opravit. Příjezd vlaku do Mbeya se odkládá na 3 hodinu ranní. Žádné další podrobnosti. V sále to na minutu zašumělo, ale pak se lidé přikryli dekou a spali (každý měl deku, takže takové situace asi nejsou žádnou výjimkou). Radost měli jedině cestující jedoucí do Zambie, protože to znamenalo, že už nebudou čekat na křížení a mohou vyrazit. Ale ve mě se po tomto oznamu začaly mísit různé emoce. Na záchodech přibylo bahno a ubylo vody v sudech, které tam před 8 hodinami dovezla obsluha stanice na splachování. Na mytí rukou voda žádná nebyla už od počátku, takže v tomto ohledu se zklamání nekonalo. Umyvadla tam sice dvě byla, ale bez přítoku i odtoku 😊. Stánky s jídlem už dávno odešly. Navíc už teď mi bylo jasné, že ten vlak ve 3 nepřijede. A tak jsem po evropském, lehce obsesivním způsobu, začala přemýšlet, jak být efektivní. Zvažovala jsem přesun do Mbeya, spánek a ranní autobus do Daru. Dokonce jsem hledala letenky už nehledíc na cenu. Ale bylo mi hloupé se vyvázat ze sdíleného kupé, i když mí mladí němečtí přátelé neměli s tím problém. Nakonec mě jejich stoický klid, ale i celá zvláštnost této situace inspirovaly k přijetí reality, tak jak je. Zrušila jsem ubytování v Daru naplánované na nadcházející den a začala si vytahovat věci potřebném k ustlání na zemi. Pan Bůh zaplať, vezu také spoustu masajských dek jako poděkování tanzanských škol jejich sponzorům. Takže: „milí sponzoři, s jistotou vám mohu říct, deky slouží báječně“.

00.00 se naplnilo moje očekávání. Přišly další oznamy. Lokomotiva je zkažená, nadobro. Snažili se ji opravit, nedá se to.  Řešení? Z naší stanice Mbeya musí vyjet náhradní lokomotiva směrem na hranici se Zambií. To znamená 4 hodiny tam a 4 hodiny zpátky. Nová doba příjezdu vlaku je tedy v 8:00.

Ehm, ehm, no, uvidíme.

Nebudu vás napínat, vlak skutečně přijel asi v 8:30. K nastupování jsme byli vpuštěni až po servisu a úklidu cca v 11:00. Opravdu natěšeně jsme v pluli do svého kupé, moji němečtí přátelé dokonce i elegantně, já spíš potácivě s 27 kg batohem na zádech a 8kilovým batohem na břichu a taškou na rameni. Ano, chtěla jsem dát 20 Kč za nosiče, kterých je vždycky kolem mnoho, když je člověk nepotřebuje, ale dneska hádám, že pro dvacet kaček nechtěl nikdo nocovat na stanici.

 Tak tohle nebyla (bohužel) naše lokomotiva. Tahle by se asi jen tak nezkazila.

To je ona. Ta funkční. Nefunkční zůstala někde na hranicích Tanzanie a Zambie.

Nálada našeho kupé byla báječná, prostě jsme si připadali už na cestě. Po hodině čekání trochu ta euforie opadla, obzvláště když se furt šibovalo s vagóny a náš vagón byl odpojen od zbytku přesně v místech styku s jídelním vozem. Byli jsme stále bez jídla a bez vody.  Co však bylo horší, že ve stanici byly zamčené i záchodky. Kromě posouvání vagonu jsme také čekali, než projede luxusní africký expres Rovos Rail. Kdybyste ho viděli tak z blízká jako my, bylo by vám jasné, že ten na trase na nikoho čekat nebude. Samozřejmě jsme si hned vygooglili, co je zač a řeknu vám, za jednu jízdenku do něj by se daly postavit v Tanzanii přinejmenším dvě školy.

Nakonec se vlak rozjel v podstatě dle jízdního řádu ovšem s 24hodinovým zpožděním.

Do jídelního vozu jsem původně mířila pro fantu passion :-), ale safari bylo adekvátnější volbou. O pár hodin později se štamgasti jídelního vozu divili, že si místo pro další pivo, jdu jen pro vodu. A chtěli mě na další pivo pozvat. Byť to bylo prvně, co mě na pivo chtěl pozvat cizí muž, raději jsem odmítla :-).

Samotná cesta už tak zajímavá nebyla. Minimálně třetinu jsem prospala v celkem pohodlném a čistém kupé. S dekou prostěradlem a povlečeným polštářem, který byl pod povlakem ještě stále a záměrně v igelitu.

Za zmínku ještě stojí to, že jsme projížděli krajinou národních parku, ale v poledne bylo takové horko, že zvířata byla úspěšně skryta někde ve stínu, a tak jsme kromě pár gazel, opic a jednoho stáda pakoňů neviděli nic.

Cestou jsme ani moc neviděli názvy zastávek, protože první třída byla řazena na konci asi 20vozového vlaku, takže se vlastně nikdy do stanice nevlezla. A když jsem se jednou odvážila vystoupit z vlaku a jít vyfotit lokomotivu, musela jsem běžet hodně daleko.  Cestou jsem konečně pochopila, co se v těch zastávkách děje a proč tam jsme tak dlouho. Je to čilý obchodní ruch. Obzvláště v polední hodinu, bylo nástupiště plné cestujících shánějících jídlo. Jídelní vagon není pro všechny. Cestující 3.třídy dají přednost jídlu od místních, protože je to minimálně 3x levnější.

Co myslíte, nabrali jsme nějaké zpoždění cestou nebo trvala jen plánovaných 22 hodin?

Nebylo to tak strašné, k 22 hodinám přibylo jen 5.

Autorka článku: Míša Gongolová