Přichází nejnáročněji a autem nejhůře dostupná škola Ibagha, takže se modlíme, aby nezačalo hodně pršet a nemuseli jsme auto tlačit v bahně nebo ho nechat napospas osudu. Auto, které máme k dispozici je sice dobré, ale není to off road a tady to jde dost poznat. Jedeme na hranici možností a nohy mi na místě spolujezdce pracují v křečovitých pohybech, jako bych auto řídil. Několikrát prokluzujeme, odřeme podvozek, zavřeme oči, ale nakonec nás doslova přivítá škola Ibagha.

Málem máme problém projet až před školu, jak se nám před auto vrhl dav vítajících studentů. Už neslyšíme ani motor auta.

I tady platí, že je vše o lidech, protože klíčovou postavou tady je bývalý ředitel z Ilenge, se kterým byla vždy skvělá spolupráce a dokazuje to i tady osobním přístupem a všímavostí ku potřebám např. dětí, které nemohou do školy chodit, protože nemají potřebné prostředky. Kéž by takových učitelů bylo co nejvíce! To vše ovlivňuje také vztahy k vesnici, která tady výborně spolupracuje a manuální práci na projektu dodá z vlastních sil.

Letos pomáháme tady dokončit jednu z dalších  tříd v nové budově, kterou jsme začali společně stavět před pár léty. Už se dokonce začíná používat, protože první třídy stihli dokončit už v průběhu roku. Letos společně přidáme další. 

Druhá část školy je ovšem ve velmi špatném stavu a chtějí začít základy na zelené louce. Snad jim pomůže vláda a taky posvátný strom, který u školy stojí a který se nesmí podle místní tradice nikdy skácet, protože by vesnici postihla pohroma. Co se stane až se rozpadne stářím se neví, ale pro jistotu se u něj fotíme už teď.

Odjíždíme odsud s autem plným ovoce, které nám děti přinesly ze svých domovů jako poděkování za pomoc a posílají to dětem v Mahangu. Svět je zase krásný, stejně jako úchvatná příroda a kopce kolem.