To je fakt nádhera. Čajové plantáže, banánovníky, krásné kopce a lesy. Takto vypadá cesta za školami v horách u města Tukuyu, které sloužilo v minulosti jako správní sídlo německých kolonizátorů. Ti si teda uměli vybrat.

A s čajem je spojená hned první škola, kterou navštívíme, protože vznikla na místě, které v minulosti sloužilo jako překladiště čaje a jeho další distribuce. Jde o školu v Kise, která v době, kdy jsme ji do projektu přijali patřila mezi školy v nejhorším stavu, ale díky dobré spolupráci vesničanů, místní vlády, školy a samozřejmě nás se z ní podařilo udělat školu na velmi dobré úrovni. 

V loňském roce tady vznikly z vládních peněz dvě nové třídy, na kterých jsme obdivovali hlavně hliníková OKNA. Ach ta okna! Většina oken ve školách je totiž ze dřeva a podléhá vlivům počasí i trávicímu traktu termitů. Navíc, děti nevyužívají fixaci při otevření, takže trocha větru s oknem praští tak, že praskají skleněné tabule a sklo vypadává…mimochodem střepy tady nikomu nevadí, u nás by na ředitele přišlo trestní udání za ohrožování života a zdraví. Tož uvidíme, jak dopadnou po letech posuvná hliníková okna, ale nová vypadají báječně.

Zpět do Kisy, po domluvě s ředitelem, skvělým starostou a dalšími přítomnými jsme odsouhlasili projekt na výstavbu nové školní kuchyně a zaplacení kuchařky. Kuchyň tady představuje malý domek, kde se vaří a vydává jídlo dětem, aby nemusely odcházet kvůli jídla domů nebo být celý den o hladu.

To je provizorní kuchyň, kde se vaří pro víc než 400 děti. Pro Kuchařky je to skutečně výzva, za 500 Kč měsíčně vaří denně dětem déšť - ne déšť.

Když se totiž ve škole nevaří, děti ze vzdálenějších oblastí se nestihnou najíst vůbec a jsou uvavené a vznikají tady zbytečně dlouhé přestávky na oběd pro ty, co si zaběhnou domů, což neúměrně prodlužuje délku školní výuky.

Školní kuchyň funguje tak, že děti přinesou z domu kýbl kukuřice a půl kýble fazolí na rok, případně také nějaké sezónní plody a pak se z toho dělá společné jídlo. Prostě tady platí: s plným břichem k lepší vzdělanosti.