Za posledních 15 let jsem nebyla tolikrát ve škole jako za poslední 3 týdny. Líčení je stručné, raději si prohlédněte fotky. Uskutečněné realizace i plány pro další rok najdete v přehledné tabulce v závěru.
Mezi hromadou motorkářských taxikářů čekám já a dobrovolnice Míša na koordinátora Davida, abychom vyrazili do škol. Trvá mu to a taxikáři nás přemlouvají, ať raději jedeme na vodopády Kaporogwe. Je to lákavé, ale stihnout se to nedá☹.
V Kise zjišťujeme, že škola je téměř prázdná. Jsou tam jen sedmáci a dva učitelé! Ostatní žáci jedí doma kachnu, jak nám řekl pan ředitel. Znamená to, že si děti užívají volno, protože učitelé jsou na školení. Já s Míšou jsme fotili uspokojivý pokrok a David se spíše zajímal, jak se v tom deštivém počasí vrátit zpět. Cesta je blátivá, a navíc vede do kopce. Ředitel se mezitím rozplývá, jak zdi učebny, kterou právě dokončujeme, pomalují obrázky. Bude totiž sloužit předškoláčkům. V budovách, které sponzoruje vláda to dovoleno nemají.
Veranda v procesu výstavby, na povrch přijde betonová vrstva.
Tato třída ještě čeká na výmalbu a pomalování veselými obrázky.
Tohle jsou sedmáci. Ti dneska "kachnu nejedí", musejí se učit :)!
Cesta do Majenga nás také děsí, déšť neustává a bláto je zde obzvláště zrádné. Poslední úsek jdeme pěšky, ředitel nás čeká se dvěma deštníky. Pomoci si škola velmi váží, pozvali také úředníky z vesnice a přichystali pro nás trs zelených banánů (vlastně planteinů), které se dají jíst na milion způsobů a je to po měsíci rýže vítaná změna. V Mahangu totálně nedostupné zboží. Jásám. Loučíme se a když už jsme asi 4 km daleko zvoní nám telefon, že ještě pro nás vesničané donesli slepici. Máme prý počkat. A tak čekáme a po chvíli nás ochotný pan ředitel dojíždí na motorce s kohoutem v náručí. Kohout dostal místo v kufru a místo na bidle sedí na těch banánech.
Poslední úsek k Majengu jdeme pěšky. Pan ředitel přišel pro nás i náhradním deštníkem, ale Míša a Míša jsou, na rozdíl od Davida, připraveny!
Pokrok je znatelný, hned jak to počasí dovolí, budou se pokládat plechy.
Salemu nás vítá s otevřenou náručí. Sotva vystoupím s auta podává mi žák výsek jackfruitu (když je celý je velký jak dva melouny). Mám radost, ale trochu pozdě si uvědomuji, že to asi není úplně nejlepší nápad jíst, když to žáček půl dne potil v rukou. Naštěstí jsem se nechala po 3 leté pomlce proočkovat na tyfus. Ovoce mě škrábe v krku, vypadá to, že jsem na něj alergická. V Salemu mají žáci skvělou morálku, a to jich tu je skoro 1000!!! Odměňujeme 3 prospěchově nejlepší v každé třídě a my jsme zase odměněni krásným zpěvem a perfektním obědem. Paní ředitelka je úžasná, schopná dáma. Trvala na tom, že pojede kus s námi, aby nám mohla koupit dárek.
Děti nám zazpívali národní píseň o Tanzanii, po proslovu učitele následoval proslov zástupce holek (Dada Mkuu) a kluků (Kaka Mkuu).
Nové záchody s novými dveřmi.
S dostavbou této budovy budou potřebovat naši pomoc, ale až v příštím roce.
Další destinace je moje oblíbené Ilenge. Ano, nezklamali opět připravená svačinka a nezapomenutelný avokádový džus. Pan ředitel není tak šarmantní a schopný, jak bychom si přáli, ale projekt i přesto klape dobře. Příští rok by uvítali, kdybychom jim pomohli zahájit stavbu nové budovy o 2-3 třídách, ty staré totiž padají jedna za druhou. Zástupce vesnice nás vyprovází speciálním požehnáním, které jako by trochu zpívá nebo rapuje. Poslouchá se to hezky.
Pokrok na třídě jde vidět. Všimněte si rozdílu mezi starou a novou budovou.
Omítky, podlaha a tabule....zbrusu nové. Ještě se dodělají rámy oken a dveří a snad i strop.
Poslední zastávka okolo Tukuyu je Ibagha. Jméno dárce Hrnčiřík se asi nenaučí vyslovovat nikdy, ale zapsaného mají a těší se až se jednou přijede na školu podívat. Velmi vřelé přijetí se nám zde dostává jak od žáků, tak učitelů. Děti nanosily z domů asi 30 kilo ovoce, vesničané poslali kohoutka a slepičku. Osobně bohužel nedorazili, protože jsme náhle změnili plán a přijeli o den dřív. Na oběd byla rýže a ryba. Neoplývám důvěrou ve vařené ryby, ale tahle vypadala tak dobře, že jsem neodolala. Nelituji, byla to dobrota. Kdybych věděla, že to bude poslední jídlo toho dne, přidala bych si. Každý z učitelů pronesl děkovnou řeč, během toho se občas ozval kohout, což prý znamená speciální požehnání pro setkání. A opravdu, kohout to vystihnul – byl to krásný okamžik vzájemného sdílení. Kohout v kufru získává další kámoše na cestu, dokládáme ovoce a vracíme se zpět do Mahanga vyložit ten skvělý náklad.
Za dobu naší spolupráce vyrůstá tato budova o 4 třídách. Staré třídy padají.
Letos se dělají ve třídách podlahy a omítky. I když je to rozestavěné, vevnitř se učí, protože opravdu není kde jinde.
Tohoto mladičkého pana učitele okouzlila naše dobrovolnice Míša B. Pořád se s ní fotil a chtěl po ní číslo. Musíme ji hlídat :)...ani ne za hodinu ji žádal o číslo voják při namátkové silniční kontrole!
Žáci nás vyprovodili k autu, aby nám pomohli naložit ovoce a kohouty. Jsme v obležení.
Druhý den celý den je jen Galula, únavná, náročná, hladová, poruchová toť cesta. Nedávno někdo z dobrovolníku prohlásil, že název Galula je víc podobný pro identifikací nádoru, než školy a musím říct, že zas tak moc se nespletl. Nedá se tvrdit, že by to byla příjemná destinace. Tři hodiny cesty tam a nedají nám ani vodu. Kdyby alespoň v okolí šla koupit. Jenže člověk to nedělá pro vlastní potěchu, ale pro pomoc žákům. Jak říká Eliška, ta škola to potřebuje jak sůl. Každý rok si vyslechnou naše kázání, ale málokdy se něco pohne k lepšímu. Odvedená práce sice není špatná, ale spolupráce vázne. Možná bude lépe, když se začneme soustředit více na podporu nákupu učebnic a vybavení tříd než na organizačně náročné opravy a renovace.
Nové atlasy a skříň na učebnice pro sedmáky. Skříň se bude ještě natírat.
Původní strop spadl, protože byl udělán špatně, tento pochválil i náš koordinátor David.
Tolik opěvovaná krajina cestou do Galuly.