Hned jak se děti dověděly o tom, že pojedou do města na výlet, že uvidí letiště s letadlem a taky zvířata v zoo, byly nadšené. Stejnou měrou i vychovatel Josef a sestra Hyacinta, kteří měli děti na výlet doprovázet. Říkala jsem si, že kuchařka bude mít radost ze půl dne volna, protože nemusí v poledne vařit a odpoledne ji pomůže sestra Epifanie, ale kuchařka naopak byla smutná, že nejede s námi. A tak jsme tu prostou venkovskou ženu vzali s sebou, aby viděla svět. Zářila (žlutě) na každé fotce, posuďte sami.

Do přistaveného mikrobusu s maximální kapacitou 36 osob (počítáno i na stání) se nás naskládalo asi 45, málokdo seděl na sedačce sám a bez pasažéra na klíně. Možnost jet na výlet dostaly všechny děti v naší péči, nejen ty ze sirotčince. Některé z nich jely do města vůbec poprvé.

Mnohdy je to těžké se na něčem domluvit s dětmi z vesnice (mimo Centrum), ale když mají jet na výlet, vše najednou zázračně klape. Pravdou je, že jsem jim v celku prozřetelně dala sraz o hodinu dřív, než bylo nutné, aby nakonec přišly včas na skutečnou hodinu odjezdu. Jeden dobíhal už rozjetý autobus. Další várku sirotků posbíral druhý mikrobus na okružní cestě Mbeyou. Celkem nás výletovalo 60. Nasedli jsme do autobusu, řidič zapnul muziku a malé i velké děti začaly šílet radostí. Kdyby by to bylo možné, tak by endorfiny (hormony štěstí) stříkaly z oken autobusu, protože děti jimi opravdu přetékaly. Dvě hodiny cesty by utekly celkem rychle, kdyby nás asi 8x nestavěli policajti. Na nás to nemělo až tak neblahý vliv, ale zajímalo by mě, kolik nervů a peněz to stálo řidiče.

Ráno všichni stihli posnídat, ale to nám nebránilo dát si svačinku. Jsme přeci na výletě… Koupila jsem banánky za peníze od našil předloňských dobrovolníků Katky a Jirky. Každý dostal nejméně tři kousky. Řekla jsem dětem, aby nevyhazovaly odpad z okna, což je v Tanzanii celkem běžný nešvar a ony mi to povídají, že to je jasný, že slupky schovají domů pro králíky :-D. Tohle rozsekalo i patrona Josepha :-D. Už jste někdy vezli suvenýr z výletu králíkům? My ano!

ZOO

Mbeyské ZOO bych spíš nazvala mini faunapark, ale můj kritický úsudek vskutku nehraje roli. Děti byly fascinovány papoušky, pávy a dikobrazy. Mě zase překvapilo, že tu jsou hyeny, a že to jsou vcelku velká a děsivá zvířata.

Naši sirotci se spíš třásli před teráriem obrovských anakond, dokonce i Ayubu připustil, že by takového hada nezabil, kdyby řádil v sirotčinci v kurníku. Oblibě u dobrovolníku se těšil luskoun, který byl obdivován i litován srovnatelnou měrou. Děti byly uchváceny pštrosy a hravými opicemi, které některé z dětí zatahaly přes klec za triko.

Zábava byla korunována hodinou volna na dětském hřišti. Těžko říct, kdo z průlezek a houpaček měl větší radost, jestli děti nebo sestra  H. s kuchařkou 😊 – obě si chtěly vlézt do lodičkové houpačky a zhoupnout se.

 

LETIŠTĚ

Přijeli jsme akorát v době, kdy přistálo letadlo, takže jsme mohli zpoza plotu pozorovat jak výstup, tak nástup. Celý proces jsme dětem komentovali a ony byly v úžasu. Letadlo se jim zdálo obrovské, přičemž bylo spíš menší asi pro sto osob. Zajímaly se, jestli je na palubě záchod nebo jestli mohou v letadle telefonovat. Naprosto v šoku byly samozřejmě z ceny za cestu do Dar es salaamu (asi 2500 Kč) a v ještě větším, když zjistili, že to není zpáteční. Letadlo pomalu roztočilo obě vrtule, odjelo po runwayi na start, nabralo rychlost a odlepilo se od země přímo před zraky našich „bobátek“.  Skvělé!

Perfektní byla také komentovaná prohlídla letištních budov. Děti naslouchaly více než hodinu s naprostou pozorností, nejmenší sice padaly únavou, ale nerušil nikdo. Nyní už všechny vědí, jaký proces je na letišti třeba podstoupit, jak se skenují zavazadla, jakou prohlídku podstupují lidé, proč se sundává pásek a proč kontrola prohlíží límce a nechává lidi sundávat si boty. Ví, co se může a nemůže brát do letadla i jak to chodí na runwayi při odletu. Všechno si vyzkoušeli jako skuteční pasažéři.

OBĚD

U nás je oběd jaksi samozřejmou součásti výletu, pro sirotky to byla koruna. Na talíři se objevilo maso, a to zaplesali i dobrovolníci, protože někteří se už skoro 10 dní k masu nedostali. Restaurace vařila v neděli jen pro nás a dala si opravdu záležet. Patron Joseph praskal ve švech a co teprve děti. Udělaly se poslední fotky, bus z Mahanga se rozloučil s busem z Mbeya a jelo se domů.

Kdo neusnul, ten živě rozprávěl o zážitcích. Všichni nám děkovali za neskutečný zážitek, a my to díky předáváme vám, adoptivní rodičové!

 

 

 

 

Autor:
Míša Gongolová