Tak si to zkuste. Přijet, být zahlceni dojmy, nevyzpytatelnem Afriky a mangem. To je pak ta klávesnice počítače najednou úplně z jiného světa…

Náš velký kovový pták dosedl na letištní plochu v Mbey. A za plotem letiště stojí několik postaviček. Nejsou to ti naši, ale my víme, že pro mnohé z nich je vidět něco takového, jako je přistání, naprostým snem. Však je to taky jedno z našich es v rukávu… Ale to bych prozradila zbytečně mnoho. Nasedáme do poslaného auta a můžeme si konečně odškrtnout další přesun, pak už jenom přespání a pár nákupů na tržišti, okořeněných tréninkem čekání, přesun do Mahanga a nekonečně objímací vítání. U toho si připadáte trochu, jako kdybyste kradli bonbony v sámošce, najednou po x měsících nemáte roušku, a to hemžení malých, kteří vám všichni chtějí pomoct, aby se alespoň dotkli některého z tajemných zavazadel, by o těch pár tisíc kiláků severněji bylo taky nepředstavitelné.

Všechno zelené. Padá déšť, požehnání shůry. To je pro mne hlavní rozdíl příjezdu před třemi lety a teď. Nebo ne. Vlastně ne. Spousta dětí chybí, dorostly a jsou rozesety po školách, kde nyní i přespávají. Takže neuvidím ségry Donaldiu a Stelu, bráchy Jacoba a Jamese, plachý úsměv Imanuela, taneční kreace Inocenta, Damiana, který si ale mezitím zřídil facebook a svými pravdami tam strká do kapsy otce Furu z boyardské pevnosti, a ještě pár dalších, které život postrčil mimo dosah sirotčince. Zato poznávám tři krásky! Deboru, Adélu a Irene. Takto jsou přesně podle velikosti. Ale Paris by asi horko těžko rozhodoval, které z nich dovalit to jablko za krásu největší.

Sestra Epifanie se diví, jak vím, že se tak jmenuje, ale jen do chvíle, kdy pochopí, kdo jsem, to se pak na dobrou minutu chová jako puberťačka, objímá se a tak trochu poskakuje na místě. Jasně, že vím, jak se jmenuje, když její „hlavně si ustel postel“ rozšířilo desatero přikázání na jedenáctero. Amen. Patron, „teď už ženáč a otec“ Josef, se ještě stále směje jak koník, a matrona, „teď už pod čepcem máma“ Marietha, si pořád sem tam zpívá u prádla. Kuchyň jistí prověřená Albertina. Novinkou pro mne je druhá sestra, jmenuje se Hyacinta a je kulaťoučká a vysmátá. A pak je tu taky Paulína. Slečna, která se doma do svých osmnácti vůbec nedostala k tomu, aby se učila číst a psát. V očích má pokoru i vděčnost, jakou jsem snad ještě nikdy neviděla, umyje všechno, co vidí, v mezičase ji vedou k tomu, aby dohnala resty svého nevzdělání. Počítá s tím, že vstoupí do řádu.

Kachny, slepice, králíci i kočka žijí, nový je holubník nad kuchyní. Nové jsou i nápady, se kterými přijíždíme. Když Abu všem přetlumočí, že v sobotu ochutnají „chakula cha Ulaya“, takový noblesní název pro hospodské bramboráky, oči mnohých se rozsvítí. Jen někteří je už kdysi ochutnali, ale všichni o nich slyšeli zvěst. Zato náš plán na sušení ovoce je očividně divnodivný. Abu se pro jistotu přeptá: „Sušení čeho?!“ – „Ovoce.“ – „Ovoce???“ Ty tři otazníky má i ve výraze, ale když to teda chceme, překládá, no. Pokud experiment klapne, možná se ptát přestane a stane se vrchním sušičem. Mohl by to být totiž do budoucna prostor k přivýdělku a sirotčinec stojí před nelehkým úkolem: Postavit do života i první větší vlnu už dospělých, z nichž navíc ne každý je tak nějak na ta studia.

A protože vztahy procházejí žaludkem, začínáme akci v Mahangu těmi bramboráky. Spěcháme s tím. Albertina by naše už koupené brambory jinak bleskurychle předělala na hranolky. Zatímco Míša má plné ruce, nohy i oči se zjišťováním, co z věcí, které se měly realizovat v mezičase, se zrealizovalo, nebo dokonce zrealizovalo dobře, Matouš tmelí aktivní konverzací světy, zbylé dvě si dodáváme kuráž a hledáme struhadla. Že se u smažení bramboráků pro místní třicítku pěkně ohřejeme, je víc než jasné. Sice sestra Hyacinta hlásí, že se chce naučit tento kulinářský kousek taky, ale v okamžiku, kdy jde do tuhého, a jdeme škrabat, je zmizelá. No nic. Oškrábeme to ještě samy. Na strouhání se po nějaké době začnou objevovat další a další ruce, vodu z brambor už cedíme týmově, mouku prosívají oni. Když dochucujeme a testujeme, zda je to správně, jsme už zase divní. K jídlu se přece čichá jen tehdy, když může být zkažené! Když je všechno komplet, objeví se sestra H. Kluci jí popíšou postup, ona udělá velké vědomé „aha“ a zase zmizí. Zkrátka smažíme už zas jen my dvě. Ale protože o den později zas ona peče chleba a takové ty další moučné vychytávky pro nás, odpuštěno. Jen já a Michaela Parti Two, jak si ji sestra E. přejmenovala, protože přivézt dvě Míši najednou je moc, máme kouř všude a těsta neubývá. Míša Mama Michaela se naštěstí objeví na poslední třetinu krasojízdy u sporáku a doplní tým „smažilek“ (– zdravím mamabazárky a další podobné), a po Albertinině zásahu nám sice překáží dřevo, které čouhá z kamen do všech stran, ale zato konečně pořádně hoří oheň, takže to vše konečně ubývá. Navíc jsme mezitím nechali ochutnat malé děti a víme, že to rozhodně jíst chtějí. Hurá! U večeře potvrzeno. Obzvlášť patron Josef má pro tyhlety evropský úlety pochopení…

To sušení  ovoce o dva dny později se zdá být na tanzanijské vesnici větší zjevení. Když už tedy s Matoušem najdeme místo pro sušák i jakž takž systém proti prachu, dešti, mouchám a dětským ručkám, které by si ten ananas a mango radši vzaly už teď, otázky „proč to děláme“ se jen tak zbavit nedá. Takže? Nezbývá než doufat, že to „proč“ jednou odpovíme fajn praktickým výsledkem. No, zatím to schne. První várka. A my, naštěstí, po každém vydatném slejváku zatím taky.

Autor:
Marie Hodinářová